Na webových stránkách Dvojky Českého rozhlasu jsem našla zajímavý rozhovor se sociologem a profesorem Ostravské univerzity Janem Kellerem na téma nerovnosti a nesouměřitelnosti a o středních vrstvách.
Zde je několik výňatků z tohoto rozhovoru.
Do jisté míry je nerovnost v pořádku. Působí motivačně a to je funkční. Problém nastává, když nerovnost přeroste v takzvanou nesouměřitelnost.
Současná sociologie má problém s tím, že nedokáže stanovit bod, kdy normální a chvályhodná nerovnost přechází v nebezpečnou nesouměřitelnost.
Pro ilustraci uvedu tento příklad. Když si najdeme v tabulkách majetek nejbohatších rodin světa, tak zjistíme, že ta úplně nejbohatší rodina má tak velký majetek, že by současný dluh České republiky byla schopna zaplatit 1 530 krát.
A pokud by ta bohatá rodina za Českou republiku zaplatila dluh pouze 1 529 krát, pořád by jí ještě zbylo na drobné výdaje v domácnosti ve výši 1,5 bilionu korun.
To je právě ta nesouměřitelnost. Jestliže jednotlivci mají více peněz pod kontrolou než celé národní státy střední velikosti, tak je velice obtížné věřit, že každý člověk má stejnou šanci ve společnosti.
Nerovnost je správná, pokud motivuje lidi, aby se po jakési pomyslné pyramidě snažili dostat výš. Ale nesouměřitelnost také znamená, že Česká republika nebude nikdy tak bohatá jako ta nejbohatší rodina. A nesouměřitelnost také znamená, že ztrácíte motivaci, protože víte, že ti skutečně bohatí a skuteční takzvaně šťastní se od vás vzdálili už na takovou dálku, že je prostě nikdy dohnat nemůžete.
To je důsledek celé řady faktorů. Nastartovaly se procesy, kdy se velké rodinné majetky zhodnocují mnohem rychleji než o kolik rostou příjmy. Příjmy v podstatě stagnují už posledních 30 let u velké části populace.
Filosof Platón napsal, že správné město nebo správný městský stát by měl fungovat tak, že bohatí budou mít 3 krát více, než je průměr v tom městě. To je poměrně nízká hranice. Naše současnost představuje opačný extrém.
V 70. letech minulého století bral manažer velké firmy tolik jako 7 jeho podřízených. O 20 let později v 90. letech už takový manažer bral 50 krát více než byl průměr jeho podřízených. A předloňské údaje ukazují, že manažer větší firmy, ať už ve Francii, Německu, Kanadě nebo ve Spojených státech, bere více jak 500 krát tolik, než je průměr v jeho firmě. To znamená, že si domů odnese více než 500 jeho zaměstnanců. To je jeden z důvodů, proč se tak prudce rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, a proč střední vrstvy mezi tím tak lavírují. Už vědí, že nezbohatnou, z profesního příjmu to dost dobře nejde a velké majetky nemají, ale nevědí, kdy spadnou dolů.
Ještě nedávno měly vyspělé společnosti podobu "horkovzdušných balónů". Úplně nahoře bylo malé množství bohatých, zcela dole malé množství chudých. Vzducholoď se nedotýkala země, téměř nikdo neměl nulový příjem. Příjmy středních vrstev pozvolna stoupaly a povznášely vzducholoď stále výš.
Dnes společnost stále více připomíná "přesýpací hodiny". To znamená, že nahoře trochu přibývá lidí - počet dolarových milionářů roste, ale zejména tam přibývá majetku. Dole přibývá počet sociálně vyloučených. V bodě, kde se přesýpací hodiny sužují, jsou střední vrstvy. Jak téměř poeticky řekl francouzský ekonom Alain Lipietz: "střední vrstvy přímo slyší, jak se jim písek usypává pod nohama, a jak postupně padají k těm nižším".
Proces sociální polarizace probíhá ve všech evropských zemích, někde rychleji a někde pomaleji. Jaké tempo má polarizace v České republice se dá jen těžko posoudit. V západních zemích se můžete ze statistik dozvědět, kdo kolik zbohatl, a jakým způsobem. U nás to jde pomocí statistik dost těžko. Také proto je zavádějící takzvaný Giniho koeficient, který ukazuje, jak se společnost polarizuje.
Porovnává, řečeno zjednodušeně, bohatství nejbohatší desetiny společnosti a to, co má nejchudší desetina společnosti.Giniho koeficient je velice přesný, ale má jednu nevýhodu. Měří pouze a jenom legálně nabytý majetek.
Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč v České republice je Giniho koeficient tak nízký, jeden z nejnižších v Evropě. Ukazuje, že my, podobně jako Norové a Rakušané, máme nejmenší majetkové rozdíly. Málokde žije tak málo oficiálně chudých lidí jako v České republice. Ale už se nikde nemluví o tom, že naše střední vrstvy mají k hranici chudoby relativně blízko.
Je poměrně technicky obtížné vymezit "střední třídu". V první republice do středních vrstev patřili ti, kteří měli svoje bydlení, ať už domek nebo byt, měli našetřené určité peníze, byli schopni dát svým dětem vysokoškolské vzdělání, měli jednu až dvě dovolené ročně, a to všechno si mohli pořídit z příjmu hlavního živitele rodiny, manželka nemusela pracovat.
Samozřejmě dnes už tohle není možné ani v Německu anebo ve Francii. Ženy středních vrstev musely nastoupit do práce, aby celkový příjem na domácnost neklesl příliš drasticky. Jsou země jako třeba Spojené státy, kde střední vrstvy mají v současné době nižší příjem na domácnost, i když pracuje muž i žena, než jaký měli v 70. letech, kdy ještě pracoval jenom muž.
Předloni vydali dva italští autoři Massimo Gaggi a Edoardo Narduzzi knihu s názvem La fine del Ceto Medio - Konec středních vrstev. V knize říkají, že v globalizaci střední vrstvy nepřežijí. Historicky plnily trojí úlohu. Jednak tím, že měly dost vysokou životní úroveň, aby vyprazdňovaly sklady, což bylo důležitě pro ty, kdo sklady zavážejí a mají z toho profit. Další role středních vrstev spočívala v politické úloze nárazníku před nižšími vrstvami, které byly logicky nespokojené. A dále díky svému vzdělání, ať střednímu nebo vysokoškolskému, měla organizační a technické vědomosti, pomocí kterých funguje společnost.
Ve své knize autoři tvrdí, že globalizace zbaví těchto tří funkcí jak evropské, tak americké střední vrstvy. Nemusí už působit jako politický nárazník, protože dělníci jako třída zmizeli, vznikl proletariát služeb, který se nebouří. To znamená, že střední vrstvy nemusí stabilizovat společnost, a je už zbytečné i jejich know how, protože Indie a Čína ročně chrlí stovky tisíc inženýrů, kteří mají ty samé vědomosti jako inženýři v Evropě nebo v Americe, ale jsou ochotni pracovat za zlomek mzdy evropského nebo amerického inženýra. Střední vrstvy v podstatě statusově i příjmově klesnou, protože společnost si bude vědět rady i bez nich.
Ale já si myslím, že si společnost bez nich nebude vědět rady, protože je známou věcí, že střední vrstvy stabilizují demokracii. Méně se už mluví o tom, že střední vrstvy stabilizují demokracii jenom v případě, že se jim daří dobře.
V opačném případě patří mezi první z těch, kdo demokracii destabilizují, bohužel.
Už od dob antické filosofie střední vrstvy, nikoliv ti nejbohatší, stabilizují společnost.
Rozhovor zazněl v pořadu Jak to vidí dne 17. 2. 2012, a celé jeho znění je k nalezení na webových stránkách Dvojka, Český rozhlas, v rubrice Jak to vidí.
Zde je několik výňatků z tohoto rozhovoru.
Do jisté míry je nerovnost v pořádku. Působí motivačně a to je funkční. Problém nastává, když nerovnost přeroste v takzvanou nesouměřitelnost.
Současná sociologie má problém s tím, že nedokáže stanovit bod, kdy normální a chvályhodná nerovnost přechází v nebezpečnou nesouměřitelnost.
Pro ilustraci uvedu tento příklad. Když si najdeme v tabulkách majetek nejbohatších rodin světa, tak zjistíme, že ta úplně nejbohatší rodina má tak velký majetek, že by současný dluh České republiky byla schopna zaplatit 1 530 krát.
A pokud by ta bohatá rodina za Českou republiku zaplatila dluh pouze 1 529 krát, pořád by jí ještě zbylo na drobné výdaje v domácnosti ve výši 1,5 bilionu korun.
To je právě ta nesouměřitelnost. Jestliže jednotlivci mají více peněz pod kontrolou než celé národní státy střední velikosti, tak je velice obtížné věřit, že každý člověk má stejnou šanci ve společnosti.
Nerovnost je správná, pokud motivuje lidi, aby se po jakési pomyslné pyramidě snažili dostat výš. Ale nesouměřitelnost také znamená, že Česká republika nebude nikdy tak bohatá jako ta nejbohatší rodina. A nesouměřitelnost také znamená, že ztrácíte motivaci, protože víte, že ti skutečně bohatí a skuteční takzvaně šťastní se od vás vzdálili už na takovou dálku, že je prostě nikdy dohnat nemůžete.
To je důsledek celé řady faktorů. Nastartovaly se procesy, kdy se velké rodinné majetky zhodnocují mnohem rychleji než o kolik rostou příjmy. Příjmy v podstatě stagnují už posledních 30 let u velké části populace.
Filosof Platón napsal, že správné město nebo správný městský stát by měl fungovat tak, že bohatí budou mít 3 krát více, než je průměr v tom městě. To je poměrně nízká hranice. Naše současnost představuje opačný extrém.
V 70. letech minulého století bral manažer velké firmy tolik jako 7 jeho podřízených. O 20 let později v 90. letech už takový manažer bral 50 krát více než byl průměr jeho podřízených. A předloňské údaje ukazují, že manažer větší firmy, ať už ve Francii, Německu, Kanadě nebo ve Spojených státech, bere více jak 500 krát tolik, než je průměr v jeho firmě. To znamená, že si domů odnese více než 500 jeho zaměstnanců. To je jeden z důvodů, proč se tak prudce rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, a proč střední vrstvy mezi tím tak lavírují. Už vědí, že nezbohatnou, z profesního příjmu to dost dobře nejde a velké majetky nemají, ale nevědí, kdy spadnou dolů.
Ještě nedávno měly vyspělé společnosti podobu "horkovzdušných balónů". Úplně nahoře bylo malé množství bohatých, zcela dole malé množství chudých. Vzducholoď se nedotýkala země, téměř nikdo neměl nulový příjem. Příjmy středních vrstev pozvolna stoupaly a povznášely vzducholoď stále výš.
Dnes společnost stále více připomíná "přesýpací hodiny". To znamená, že nahoře trochu přibývá lidí - počet dolarových milionářů roste, ale zejména tam přibývá majetku. Dole přibývá počet sociálně vyloučených. V bodě, kde se přesýpací hodiny sužují, jsou střední vrstvy. Jak téměř poeticky řekl francouzský ekonom Alain Lipietz: "střední vrstvy přímo slyší, jak se jim písek usypává pod nohama, a jak postupně padají k těm nižším".
Proces sociální polarizace probíhá ve všech evropských zemích, někde rychleji a někde pomaleji. Jaké tempo má polarizace v České republice se dá jen těžko posoudit. V západních zemích se můžete ze statistik dozvědět, kdo kolik zbohatl, a jakým způsobem. U nás to jde pomocí statistik dost těžko. Také proto je zavádějící takzvaný Giniho koeficient, který ukazuje, jak se společnost polarizuje.
Porovnává, řečeno zjednodušeně, bohatství nejbohatší desetiny společnosti a to, co má nejchudší desetina společnosti.Giniho koeficient je velice přesný, ale má jednu nevýhodu. Měří pouze a jenom legálně nabytý majetek.
Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč v České republice je Giniho koeficient tak nízký, jeden z nejnižších v Evropě. Ukazuje, že my, podobně jako Norové a Rakušané, máme nejmenší majetkové rozdíly. Málokde žije tak málo oficiálně chudých lidí jako v České republice. Ale už se nikde nemluví o tom, že naše střední vrstvy mají k hranici chudoby relativně blízko.
Je poměrně technicky obtížné vymezit "střední třídu". V první republice do středních vrstev patřili ti, kteří měli svoje bydlení, ať už domek nebo byt, měli našetřené určité peníze, byli schopni dát svým dětem vysokoškolské vzdělání, měli jednu až dvě dovolené ročně, a to všechno si mohli pořídit z příjmu hlavního živitele rodiny, manželka nemusela pracovat.
Samozřejmě dnes už tohle není možné ani v Německu anebo ve Francii. Ženy středních vrstev musely nastoupit do práce, aby celkový příjem na domácnost neklesl příliš drasticky. Jsou země jako třeba Spojené státy, kde střední vrstvy mají v současné době nižší příjem na domácnost, i když pracuje muž i žena, než jaký měli v 70. letech, kdy ještě pracoval jenom muž.
Předloni vydali dva italští autoři Massimo Gaggi a Edoardo Narduzzi knihu s názvem La fine del Ceto Medio - Konec středních vrstev. V knize říkají, že v globalizaci střední vrstvy nepřežijí. Historicky plnily trojí úlohu. Jednak tím, že měly dost vysokou životní úroveň, aby vyprazdňovaly sklady, což bylo důležitě pro ty, kdo sklady zavážejí a mají z toho profit. Další role středních vrstev spočívala v politické úloze nárazníku před nižšími vrstvami, které byly logicky nespokojené. A dále díky svému vzdělání, ať střednímu nebo vysokoškolskému, měla organizační a technické vědomosti, pomocí kterých funguje společnost.
Ve své knize autoři tvrdí, že globalizace zbaví těchto tří funkcí jak evropské, tak americké střední vrstvy. Nemusí už působit jako politický nárazník, protože dělníci jako třída zmizeli, vznikl proletariát služeb, který se nebouří. To znamená, že střední vrstvy nemusí stabilizovat společnost, a je už zbytečné i jejich know how, protože Indie a Čína ročně chrlí stovky tisíc inženýrů, kteří mají ty samé vědomosti jako inženýři v Evropě nebo v Americe, ale jsou ochotni pracovat za zlomek mzdy evropského nebo amerického inženýra. Střední vrstvy v podstatě statusově i příjmově klesnou, protože společnost si bude vědět rady i bez nich.
Ale já si myslím, že si společnost bez nich nebude vědět rady, protože je známou věcí, že střední vrstvy stabilizují demokracii. Méně se už mluví o tom, že střední vrstvy stabilizují demokracii jenom v případě, že se jim daří dobře.
V opačném případě patří mezi první z těch, kdo demokracii destabilizují, bohužel.
Už od dob antické filosofie střední vrstvy, nikoliv ti nejbohatší, stabilizují společnost.
Rozhovor zazněl v pořadu Jak to vidí dne 17. 2. 2012, a celé jeho znění je k nalezení na webových stránkách Dvojka, Český rozhlas, v rubrice Jak to vidí.
© Johnny Palacios Hidalgo
