Proč by měl člověk obdivovat jen sakury v plném květu
a Měsíc na bezoblačném nebi?
Oč jímavější je Měsíc, po kterém toužím, skrz závoje deště,
či útěk jara za žaluziemi pokoje, ze kterého nevycházím.
Kam oko pohlédne je přece nač se dívat,
i v korunách stromů, které se teprve chystají vykvést,
i v zahradě odkvetlé a uvadající.
A stejně je tomu i s verši básní.
Nevidím důvod, proč by například:
"Šel jsem obdivovat sakury v květu, ale příliš brzy opadaly"
nebo: "Propásl jsem slavnost sakur, něco mi do toho přišlo"
mělo být horší než třeba: "Při pohledu na kvetoucí sakury".
Sentimentální obyčej litovat hlavně odkvétající sakury a zapadající Měsíc je pochopitelný,
ale jen naprostý neotesanec může prohlásit:
"Tak, a je po podívané, tamhlety větve už odkvetly".
Na mnoha věcech je úžasný právě začátek a konec.
Pohled na Měsíc, který dá na sebe čekat celou noc,
než se vynoří těsně před úsvitem, půvabný a bledý.
Měsíc, jehož světlo se prodírá mezi stromy,
nebo prozařuje vrcholky horských cedrů.
Měsíc, který probleskuje trhlinami letících mraků, ženoucích prudké letní lijáky,
dojímá silněji než jakýkoliv úplněk,
vykrouženější než rýžový vdolek a zářící na tisíc mil.
Ale Měsíc ani květy nevnímáme jen očima.
Jaro za stěnami mého domu a Měsíc za záclonou mé ložnice
mají pro mě ještě mocnější kouzlo.
Člověk jemného ducha se nenechává strhnout okouzlením,
které se ho zmocňuje.
Jeho vzrušení je tlumené a mírné.
V návalech bezuzdného nadšení se rozplývá jenom neotesanec.
Když vykvetou sakury, obejde všechno a vecpe se až pod strom.
Civí jako by nemohl oči odtrhnout,
ale přitom nezapomíná si mocně přihýbat z lahve rýžového vína,
pod jehož vlivem začne skládat řetězové veršíky
a nakonec si vyhlédne tu největší větev,
surově ji ulomí a odnese domů.
V čisťounkém prameni si chladí ruce i nohy,
prachový sníh rozrývá svými šlápotami.
A ničemu na světě není schopen pouze přihlížet s odstupem.
Je zážitek takového člověka sledovat při slavnosti v Kamo.
"To bude trvat věčnost! Nemá cenu trčet na tribunách!"
prohlásí a už se žene ke stánkům, aby se posilnil vínem a krmí,
a rozptýlil partií goshi nebo sugoroku,
až ten, kterého nechali na stráži, zakřičí: Už jdou !
V tu chvíli vyrazí jako splašený.
V nelítostném boji o nejlepší místo se probije na tribunu přeplněnou jemu podobnými
až boční draperie praskají ve švech.
Ve strachu, aby nic nepropásl se tlačí a strká.
A všechno komentuje: Viděli jste to? To bylo, co?"
A sotva první část průvodu přejde, už opět slézá se slovy:
"Tak až zase půjdou další."
Chce prostě pouze vidět: TO.
Od Hoitsu Sakai
