Tohle léto v Čechách je neletní. Více větru a deště než slunečních paprsků. Víc dlouhých rukávů než plavek. Podle kalendáře je ještě šance, aby se Slunce vymotalo z mraků a vykouzlilo krásné dny, ve kterých všechna stvoření pookřejí a radují se ze světa. Všechny nás pohání Slunce. Každý sval, i ten srdeční, bere energii ze Slunce. Ať přímo - jako rostliny svými listy sbírají paprsky slunce a býložravá zvířata klidně se popásající na rostlinách - nebo nepřímo - masožravci požírající jak rostliny a býložravce, tak i jiné masožravce. Vida, kam nás Slunce dohání.
Slunce nás nejen pohání, ale i ovlivňuje. Všichni známe biorytmy. Dokonce vznikla astrogenetika, která studuje vliv solárních částic na lidskou DNA, poté co částice prošly magnetickým polem Země.
Slunce je od Země vzdálené 150 milionů kilometrů. Sluneční paprsky tuto vzdálenost urazí za 8 minut. Mimochodem astronauti letěli na Měsic tři dny. Moje duše by snad někdy ke Slunci doputovala, ale v jiné dimenzi, ve které není nic daleko a nic blízko.
Jenže Slunce je žhavá plazmatická koule, jejíž hmotnost se musí vyjádřit v kvadrilionech (číslo s 27 nulami). Prostě nelidské rozměry. Teplota Slunce na povrchu je 6 000 °C a směrem do nitra stoupá až na 13 milionů °C. Tak to už je takové horko, že prvky se mění v jiné prvky (termonukleární reakce) a uvolňuje se přitom energie o výkonu (megawatt), který se musí vyjádřit v trilionech. Těžko říct, jestli bych u toho chtěla být tak blízko. Slunce je staré 5,5 miliardy roků. Zářilo už, a moje vědomí ještě neexistovalo, a Slunce bude ještě zářit, a moje vědomí už dávno zanikne v čarovném kruhu nepřetržité proměny.
Ale Slunce má i svoje stinné stránky. Teď nemám na mysli zážitky lidí žijících v rovníkovém pásmu. Jde mi o euforii, kterou Slunce vyvolává. Známe to všichni - jsou rozhodnutí a kroky, které odkládáme z různých důvodů. Nechce se nám nebo nevíme přesně, jak to vlastně je, a nebo víme dost a možná rizika nás brzdí. A najednou vysvitne Slunce, prozáří a prohřeje svými paprsky jindy tmavé kouty. Slunce je vysoko a obloha tak modrá. Všude je plno impulsů i v nás. Co dříve bránilo, teď je dokořán. Ou. Ou. Ou. Častokrát jsem povolila slunečnímu náporu, neslyšela svoje instinkty, které z tmavých hlubin vysílaly signály: nedělej to, nedělej ... Jenže zlatavé paprsky jsou tak hravé a plné šancí. A špatné rozhodnutí se dalo do pohybu. Když je Slunce za mraky, chyba se vyjeví v plné šíři.
Tu si najednou připadám jako Faethon nebo Ikarus nebo jako astronaut co neodletěl, protože někde praskla nějaká hadička.
 |
| Západ slunce nad Prahou |
