Když tak někdy pozoruji lidské pachtění,
připadá mi to,
jako kdyby někdo z jarního sněhu uplácal sněhuláka
a pak pro něj začal stavět kapli
a shánět ozdoby ze zlata a drahého kamení.
Celý nedočkavý, kdy bude kaple hotova,
dočista zapomíná na to,
bude-li do ní co postavit.
Člověk je jako jarní sněhulák.
Napohled kypí životem,
a odspodu už taje -
a přesto neúnavně pokračuje v díle
se zatvrzelou vírou v jeho dokončení.
