Báseň v pětatřiceti
Mnozí se smějí, šťastných je jen pár: moji přátelé.
Život jim zalehla lhostejnost a jsou už na ni krátcí,
zlomení, s vědomím, že všechno končí zle.
- Jsou to však osudy nebo jen lžiosudy,
anebo obojí? Odpověď zní vždy tak,
jak se jim
právě hodí.
Však jarní den k nim přichází jak nůž.
A chtějí tomu uniknout, ale i ten den
je už tak lhostejný - ačkoli statečně (navzdory všemu)
se ještě vzpírají (což bolí, ovšem); berou na pomoc vše,
co je v nich; nevzdávají se, i když návyky
jdou proti nim
a strhnou je vždy nazpět,
odkud vyšli.
Tam je potom noc
nachází netečné,
slabé a nejisté,
s elánem podrytým.
Zoufalství plodí surovost. To je zákon. (Ale je v tom též hudba?)
Přátelé cítí jako nikdy dříve, že jejich životy zalehla lhostejnost,
že nejsou přitažlivé; i minulost je opouští a každá radost zprahne,
když zjišťují, že v budoucnosti pro ně není místo,
ač dobře vědí, jak se říkává, že ve dvou se líp táhne.
Už dávno moudří muži řekli, že se všechno vrací.
(Mnozí se smějí, šťastných je jen pár: moji přátelé,
zlomení, s vědomím, že všechno končí zle,
že jejich životy zalehla lhostejnost a na tu že jsou krátcí.)
Přeložil: Jan Zábrana
(c) Henry Raeburn
