Každý, kdo ve městě zřídil ptačí krmítko, po čase zjistil, že krmítko navštěvuje vedle drobného ptactva i podstatně větší a hladovější holub.
Chyba je v tom, že holub dokáže na posezení vyzobat náplň krmítka, která ptačí drobotině vystačí 1 - 2 dny.
Tak i naše krmítko objevili holubi, i když je malé a zavěšené v prostoru s minimální stabilitou.
foto neznámý autor
Holubi nejsou žádní létající prosťáčci, a tak nejprve zkusili taktiku: každý den přilétli na zábradlí balkonu a čekali na nějaký zob. Když se ujistili, že na ně není pamatováno, za trest rozhrabávali hlínu v truhlíku s Přísavníkem pětiprstým a na zábradlí zanechávali ošklivé exkrementy ...
Tleskáním a nadávkami jsem je brzy vycvičila tak, že začali stavět hlídku, zatímco ostatní horlivě vyzobávali předložená semena. Hlídka vydala signál v ten okamžik, kdy jsem vstoupila do místnosti. Tak dobrý zrak a sluch mají. Ale i tak našli způsob, jak se v nestřežených chvílích nacpat do krmítka. I já jsem se zlepšila a dokázala sluchem zachytit tlukot jejich křídel typický pro holubí manévrování při přistání nebo odletu, a být rychlá jako vítr, aby se o usednutí ani nepokusili. Také jsem se naučila rozeznat rozlobené volání malých ptáčků na nenasytné holuby. Jenže, i tak holubi měli navrch.
Nezabíralo ani umístění krmítka přímo před okno. Stal se z toho problém.
Nechtěla jsem jít radikální cestou a krmítko zrušit ...
Konečně náhoda, jak se tak stává, definitivně zvrátila vývoj krmítka ve prospěch malých zpěváčků.
foto neznámý autor
Jednoho krásného dne se jeden z holubů polapil sám.
Nožkou se zachytil v mezeře v ohrazení krmítka a nemohl odletět.
Stalo se to, když jsme nebyli doma, a teprve v podvečer jsem zaslechla známý tlukot křídel. Běžela jsem plašit, ale k mému zděšení s krmítka visel hlavou dolů holub a stavěl se mrtvým.
Uvědomila jsem si, že tohle se samo nevyřeší.
A tak - hluboký nádech a rázné přikročení ke krmítku.
Energicky jsem uchopila uvězněnou nožku a rychle ji vytáhla ze škvíry.
Mimochodem - holub téměř nic nevážil - ptáci jsou takové "opeřené dutinky".
Holub, jakmile byla nožka volná, zamával křídly a vrátil se do správné polohy a já ho pustila. Šlo nám to tak koordinovaně, že vše proběhlo plynule, a dodnes z toho mám radost. Holub, nezraněn, odletěl kamsi na střechy.
Holubi začali krmítko pozorovat už jen zdáli. Zaradovala jsem se. Ale s blížící se zimou se vrátili ke starým a nebezpečným praktikám.
"Holoubci, holoubci, vy mi pijete krev. Zabít vás nechci, a tak vás musím přečíslit" říkala jsem si.
Napadla mě jednoduchá úprava krmítka. Zmenšit prostor mezi stříškou a dnem tak, aby se na krmítko vešli pouze malí ptáčci. Zároveň vyměnit stříšku za větší, aby její obvod překrýval obvod dna o cca 2-3 centimetry.
Cíle bylo dosaženo. Holubi se díky stavbě těla a velikosti nemohli na krmítku nikde zachytit, a nepomohli jim ani ty nejkrkolomnější letecké kousky.
Zkrátka měli "po ftákách".
Nechtěla bych, aby můj příspěvek k tématu o ptačích krmítkách vyzněl proti holubům.
Vždyť žijí s lidmi už po tisíce let, a mnoho lidí holuby pěstuje s velkou láskou.
Ve starověku zdobily holubí hejna střechy chrámů coby poslové bohů, a v chrámových zdech měli dokonce zbudovány svoje výklenky jako stálá stanoviště.
Holubi, díky svým vlastnostem: vynikající orientaci a optické paměti, smyslu pro zemský magnetismus, se stali spolehlivými poštovními doručovateli. Díky těmto schopnostem holubi byli zataženi i do válek lidí, a museli statečně doručovat šifrované zprávy přes nepřátelská území.
Vědci zkoumali jejich nadprůměrné vlastnosti a objevili, že holubi zachycují zemský magnetismus pokožkou, která lemuje kořen jejich zobáčků. Obsahuje mikroskopické částice minerálů magnetitu a maghemitu. Ty obsahují ionty železa, a mohou fungovat jako citlivý magnetometr, který ptákům usnadňuje navigaci po obloze a orientaci v krajině.
foto neznámý autor
Přiložené idealizované fotky holubic či holoubků jsou tak trochu na usmířenou.
