Kdykoli zůstanu sám obklopen tichem, začne se mě zmocňovat stesk po těch, které jsem miloval, a kteří navždy odešli z mého života.
Když všichni v domě ulehnou, krátím si dlouhé večery rovnáním věcí na svém stole.
A tehdy se stává, že ze změti nepořádku a starých papírů, které se už už chystám vyhodit, vypadne cvičný kaligrafický list či tušová kresba některého nebožtíka a ve mě jediným pohledem ožije zapomenutá chuť oněch dní.
Dokonce i starý dopis od někoho, kdo je sice živ, ale koho jsem dlouho neviděl, vyvolá v rozechvělé paměti touhu vzpomenout si, kdy to vlastně bylo, při jaké příležitosti, ve kterém roce.
A jakou bolest teprve vzbuzují předměty každodenní potřeby po zesnulém svou lhostejnou přetrvávající přítomností.
