V kraji Tamba stojí svatyně Izumo. Je to velkolepá stavba zasvěcená stejnému božstvu jako velký chrám Izumo. Správce svatyně, jakýsi Šida, jednou sezval velkou společnost, mezi jinými i ctihodného mistra Šóbaiho, že se půjde na pouť.
"Přijďte, vyrazíme do Izumo, a cestou si pochutnáme na pravých venkovských rýžových vdolcích."
A tak se sešli a vydali se na pouť.
A protože po cestě uctili kdekterý chrám i svatyni, dorazili do Izumo s duší zjihlou a plnou zbožného rozechvění.
Když stanuli před branou hlavního chrámu a spatřili, že kamenní lvi, po obou stranách vchodu, sedí zadky k sobě a hlavami obrácení kamsi dozadu, nevydržel to ctihodný Šóbai a se slzami v očích zvolal pohnutým hlasem:
"Ach, to je krása, a to nezvyklé postavení strážných lvů! To má jistě nějaký hluboký smysl."
A obraceje se na ostatní řekl: "Ale copak pánové, vy nevidíte tu nádheru? To je ovšem těžké ..."
Všichni tedy zaměřili svou pozornost tím směrem.
"Opravdu, velmi neobvyklé! V Kjótu se budou divit, až jim to budeme vypravovat" pronesl kdosi.
Ale mistr Šóbai byl zvídavý, a tak přivolal jednoho staršího kněze, který vypadal, že tomu rozumí, a otázal se ho: "Chtěl bych vědět jednu věc. To zvláštní postavení strážných lvů ve vašem chrámě má dozajista velmi dávný původ, není-liž pravda?"
Kněz se nejprve ohlédl po lvech a pak rychle pravil: "Ach tak ... už Vám rozumím. Kdepááák, nic takového. To zase ti malí darebáci, je to s nimi k nevydržení."
A přistoupil k sochám, otočil je zpět do správné polohy, a odchvátal.
