Císařský gardista, vlivný dvořan a estét, básník a mnich, nakonec poustevník. To vše patří ke jménu Jošida Kenkó. Žil v Japonsku v letech 1283 - 1352.
Jméno "Jošida" je ve skutečnosti název ulice, ve které stál jeho dům v Kjótu. Jeho
původní jméno bylo Urabe Kanejoši (sino-japonsky "Kenkó").
Jméno "Jošida" je ve skutečnosti název ulice, ve které stál jeho dům v Kjótu. Jeho
původní jméno bylo Urabe Kanejoši (sino-japonsky "Kenkó").
Urabe byl jeden z nejstarších samurajských klanů Japonska. Tento klan byl pevnou součástí vládního aparátu: vykonával významné dvorské funkce a plnil důležité kněžské povinnosti při náboženských obřadech oficiálního náboženství Šintó.
(Šintó je animistické náboženství uctívající přírodu, kterou zosobňují bozi - nejdůležitější mezi nimi je sluneční bohyně Amaterasu. Šintó ctí i různá zvířata pro jejich přirozené vlastnosti a uctívá předky a jejich tradice. Náboženství Šintó spočívá v dodržování obřadných rituálů, ke kterým se lidé oblékají do slavnostních úborů. To vše dohromady učiní i z obyčejné situace, jako například příprava čaje, sváteční chvíli, která je osvěžením v jinak lopotném životě.)
(Šintó je animistické náboženství uctívající přírodu, kterou zosobňují bozi - nejdůležitější mezi nimi je sluneční bohyně Amaterasu. Šintó ctí i různá zvířata pro jejich přirozené vlastnosti a uctívá předky a jejich tradice. Náboženství Šintó spočívá v dodržování obřadných rituálů, ke kterým se lidé oblékají do slavnostních úborů. To vše dohromady učiní i z obyčejné situace, jako například příprava čaje, sváteční chvíli, která je osvěžením v jinak lopotném životě.)
Také mladý Jošida sloužil v císařském paláci jako důstojník stráže. Jošida měl však vyšší zájmy než bylo plnění státních povinností. Zajímal se o poezii a estetiku. Naštěstí císař Uda II. projevil velké pochopení pro vlohy svého služebníka a podporoval ho.
Když císař v roce 1324 zemřel, Jošida z palácových služeb odešel. Přijal nové jméno a ve věku 41 let se stal buddhistickým mnichem. O jeho odchodu z císařského paláce také panuje domněnka, že se tak stalo z nešťastné lásky k dceři prefekta z provincie Iga.
Když císař v roce 1324 zemřel, Jošida z palácových služeb odešel. Přijal nové jméno a ve věku 41 let se stal buddhistickým mnichem. O jeho odchodu z císařského paláce také panuje domněnka, že se tak stalo z nešťastné lásky k dceři prefekta z provincie Iga.
Tak či onak Jošida Kenkó musel projít duchovní transformací, jejímž výsledkem byl vytříbený intelekt, který s nadhledem zaznamenává proměny života kolem sebe.
Není divu, že jeho duch zanechal výraznou stopu v podobě knihy s názvem "TSUREZUREGUSA", která mu přinesla světovou proslulost - i když až po jeho smrti - což je přesně v intencích Jošidova odkazu.
Kniha je sbírkou 234 krátkých esejů (v japonštině "dan"). Najdeme v ní kratší úvahy a vzpomínky, obdiv k tradičním hodnotám klasického Japonska. Také zápisky o pozorování přírody, postřehy o tehdejší společnosti, úvahy o správném jednání a vztazích mezi lidmi. A ovšem, nechybí ani anekdotické příběhy.
Podle osob a událostí zmiňovaných v knize se usuzuje, že byla sestavena v letech 1330 - 1332. Dochovala se pouze v pozdějších opisech, z nichž nejstarší pochází z roku 1431. Název knihy Tsurezuregusa bývá překládán různě. (I to by vlastně bylo v intencích Jošidy Kenkó.) Původní význam slova "tsurezuregusa" byl, že "nějaký stav dlouho pokračuje" nebo se používalo pro vyjádření významu "nuda z nicnedělání". Název byl převzat z úvodního zápisku knihy:
"Z dlouhé chvíle strávil jsem bezpočet dní připoután k třecímu kameni, ve snaze zachytit na papír změť myšlenek, které mi táhly hlavou v propletených proudech, a dohánějící moji mysl někdy až ke krajnostem".
Z toho zápisku se dá usoudit, že Jošida v podstatě zaznamenával svoji meditaci, která možná trvala až několik roků.
Také způsob, jakým byla kniha sestavena, je opředený různými domněnkami. Jošida zřejmě svoje zápisky psal na jednotlivé listy, které postupně zavěšoval na stěny svého obydlí. Později je sestavil do knihy. Jinde se říká, že až teprve po jeho smrti nalezl listy a sestavil do dvousvazkové knihy významný básník a generál Imagawa Rjóšun (1326 - 1420). Každopádně nejstarší opis knihy pořídil Rjóšonův žák Šótecu (1381 - 1459).
Tsurezuregusa je psaná stylem "zuihitsu" nebo-li "sledování štětce".
To je styl psaní zachycující nerušený proud vědomí, který určuje směr myšlenek přeskakujících z tématu do tématu.
Jošida tento styl plně využil k vykreslení tří prvků v japonské estetice.
První je pomíjivost všech věcí na tomto světě.
Buddhistický termín pro ni je "mudžó" a v japonské estetice je označována slovem "wabi". Buddhistický náhled reality, že vše jednou skončí a nic nezůstává beze změny a dohromady vytváří pouze prchavý okamžik, byl pro Japonce velice přitažlivý a dále jej zušlechťovali. Krása prchavého a křehkého, která rychle mizí a zanechá po sobě melancholický opar jako opadávající květy sakur či měsíční fáze, inspirovalo mnoho japonských básníků.
Druhý prvek, který Kenkó v zápiscích používá, je "júgen" - princip náznaku. Věcem dodává hlubší smysl a přitom zůstává nepostižitelný. V Japonsku má "júgen" hluboké kořeny. Obdiv k nepravidelnostem a nedokončení, k asymetrii, která dovoluje růst, zatímco dokonalost vylučuje fantazii.
Jošida o tomto v zápiscích píše toto:
"Ostatně věci nemají být nikdy dotaženy až do konce. Nedokončenost jim dává půvab a prodlužuje jejich život. Na vrcholu dráhy začíná drak klesat. Měsíc v úplňku může už jen ubývat. Věci, jež dosáhly svého vrcholu, už zanikají. Vše, před čím se navždy uzavřela cesta vpřed, začíná směřovat ke svému konci."
Třetí prvek v Jošidově knize je oslava smyslu pro jednoduchost a prostotu. Japonsky "sabi".
Respektováním tohoto principu bychom měli dokázat ocenit věci, které nás obklopují.
