O ptačím krmítku

Na začátku bylo přání mojí dcery, tenkrát ještě školačky, mít doma zvířááátko. Dlouho jsme váhali až nakonec můj muž vymyslel papouška-andulku. Během 20 let jsme měli postupně celkem 4 andulky.

(c) Steven Kenny

Když poslední odletěla "do nebe", dcera už byla na vlastních nohách, tak jsme si s mužem řekli, že už nechceme prožívat znovu a znovu smutek nad odletem malých kamarádů do ráje. Zakoupila jsem proto v r. 2007 ptačí krmítko v OBI-marketu.

Předchozí zimy byly totiž velmi dlouhé a tuhé. Drobní ptáci hledali pomoc u lidí. Zalétávali i k nám na balkon, zda by nenašli něco na zob. Tehdy jsem jim sypávala do misky trochu semen, které zobali naši papoušci. Papoušci se klidně rozdělili, i když pouze tušili co je to divočina - teplota byla v těchto zimách  pořád na -10 °C. Ptáci byli tak hladoví, že když brzo ráno s prvním světlem přilétli k misce (kos, zvonci zelení, sýkory modřinky a koňadry), vůbec jim nevadila přítomnost mého muže, kouřícího svoji první cigaretu.

Je to zvláštní pocit, když metr od vás je ptáček, který je za normálních okolností velice ostražitý a sotva ho zahlédnete. Cítíte potěšení a uspokojení a zároveň si uvědomujete, jak je život tvrdý.

Tehdy jsem se v ptáčcích vůbec nevyznala. Ale postupem času jsem se naučila podle internetových atlasů a krásných fotografií fotolovců, jak který ptáček vypadá a čím se živí.

 Tu máme krmítko. Původně bylo velice hezky pěkné. Mělo slaměnou stříšku. Ale ptáčci stébla velice brzy rozebrali a odnesli pro stavbu svých hnízd, takže stříška zmizela a zůstala dřevěná konstrukce. Použila jsem tedy obrácenou misku pod květináč a dala místo stříšky. Krmítko  je venku už 4 roky a je to na něm znát. Ale ptáčci ho mají rádi.

 Do krmítka dávám slunečnicová semena. Když dlouho prší nebo je mráz, přidávám i pokrájené oříšky. V zimě i tenké plátky plnotuku.

  Když je vlídné počasí krmítko visí z balkonu ven. Mezerami  v ohrazení krmítka padají semena i dolů na zem, kde na ně čekají další ptáčci, kteří si do krmítka netroufnou.

Když je deštivo nebo sněží, dávám krmítko na šňůry na prádlo dovnitř pod střechu balkonu.

Tohle je "svačinový keř".  Do jeho větvoví ptáčci odlétají se slunečnicovými semeny a v klidu konzumují.  Panuje v něm čilý ruch po celý rok.

Kaštan o staří 25 let. To je ptačí pozorovatelna, odkud sledují, co se děje na krmítku, zda jej nevykrádá někdo nezvaný, potažmo  sledují,  co se děje  na našem balkoně,  jestli jsme doma, máme otevřená okna nebo jsme někam zmizeli. V naší nepřítomnosti rádi prohlížejí balkon detailně, vyhazují špačky cigaret z popelníku a kontrolují stav škůdců na květinách v truhlících.

 A to je lesopark, u kterého bydlíme. Z něho přilétají zpěváčci ke krmítku. Občas vyletí i krahujec, aby zkontroloval  sídliště,  patří do  jeho teritoria. Z lesa také vybíhají zajíci na noční pastvu na trávníky mezi domy.

 Tahle židle stojí na balkoně celoročně také pár let. I na ní je znát vliv podnebí. Ale ptáčci k ní mají specifický vztah, takže zbavit se jí nejde.

Polstrování židle z molitanu a vlákna z potahu jim totiž slouží k zateplování skrýšek a při budování hnízd. V zobáčcích odnášejí kousky těchto materiálů, nejvíce na podzim, když teploty klesnou k nule.

 Postupná  devastace opěrky je jejich práce za 4 roky. Takže židle bude sloužit dál dokud ptáčci budou létat k ní.