V létě roku 2008 jsem zahlédla na krmítku vrabce domácího. Byl mírně podvyživený, čapí nožky, peříčka neurovnaná. Pohyboval se s hejnem sýkor. Myslím, že sýkory ho dovedly na krmítko. Jak jsem měla možnost si všimnout, největším vodičem na krmítko je malá sýkora modřinka. Například její zásluhou začala přilétat na krmítko i sýkora uhelníček. Té ukázala co a jak, včetně pítka/koupátka. Pítko jsem ptáčkům udělala z již velice brzy nefunkční fontánky (mimochodem italské výroby), a umístila na zábradlí balkonu. Nejdříve do koupátka skočila modřinka, uhelníček ji pozorně sledoval, a pak to všechno po modřince zopakoval. A to všechno jsem pozorovala za záclonou zase já. Ale ten vrabec ... V zimě 2008 se začal více objevovat ve společnosti zvonků zelených. Jeden ze zvonků měl dokonce kroužek na nožičce, takže evidovaný zvonek. Vrabec s nimi pravidelně zalétával na slunečnicová semena.
Řeknu vám, že když já byla malé děvče, což už je nejenže minulé století, ale dokonce minulé tisíciletí, tak hejna vrabců sídlila na každém chodníku. Jejich čimčarání znělo odevšad.
A teď vrabec : 1 kus.
Odborníci říkají : "... tím, že mizí různé polorozpadlé stavby a zanedbané parky, mizí i vrabci. Nemají kde bydlet, nemohou založit rodinu."
Vkrádá se mi myšlenka, že čím méně dlážděných cest ve městech a více asfaltu, tím méně vrabců.
Přišlo jaro 2009. Ptáčci už vyváděli mladé a krmítko se jim převelice hodilo pro přikrmování hladových zobáčků. Být ptačím rodičem je náročné. K mému úžasu i vrabec měl malého načepýřeného vrabečka. Ach tak, prosím pěkně, nějaké tajnosti, co ? Blbé však bylo, že vrabčí rodič vypadal stále více uštvaněji. Zobáček mu zůstával pořád pootevřený jako by měl žízeň.
Jednoho dubnového sluníčkového odpoledne jsem seděla na balkoně a studovala daňové zákony (nebo-li jak škubat kafky sofistikovaně). Tu přiletěli bez jakéhokoliv respektu rodič vrabec a jeho potomek. Posadili se na zábradlí. Rodič měl už zobáček rozevřený dokořán. Zpozorněla jsem. Bylo to všechno zvláštní. Seděli jsme od sebe několik decimetrů, a koukali na sebe. Rodič vrabec nevydal ani hlásku, ale přesto jakoby mě chtěl něco sdělit. Něco vážného. Snad žádal o vodu. Ale v té době často pršelo. Anebo snad chtěl říct: mám to sečteno a brzy poletím do nebe ... ale ten malý tady ... Byla to tak vážná a smutná chvíle. A stále si ji velice živě pamatuji.
Tak tohle to je divočina. Začíná už za sklem okna. Myslíme si - máme civilizaci. Ale ta je protkaná divočinou a divočina nikdy neprohrává, vždy nás dostane do úzkých.
Slíbila jsem v té chvíli sobě i vrabčímu rodiči nad prefikanými daňovými zákony, že nenechám krmítko nikdy prázdné.
Zlý pocit se naplnil. Vrabec rodič už nikdy nepřiletěl a malý potomek zůstal sice sám, ale v hejnu zvonků asi tak do června. Potom zvonci migrovali nějak jinam, nevím kam, ale dělají to tak každý rok ... snad kroužkování ví více. Vrabec se přidružil k sýkorám. Ale jeho postavení u krmítka bylo mezi posledními. Alespoň ho spolu vodili a měl ochranu hejna. Napadlo mě, že až vyspěje, bude hledat svoje druhy, třeba ve vnitřní Praze či tak nějak. Ale vrabec zůstal věrný krmítku. Možná to bylo i přikázání rodiče vrabce.
Přišla další tuhá zima plná sněhu, mrazu, náledí a tmy. Ke krmítku přilétlo hejno vrabců bůhví odkud. No tak vrabečku, máš už kamarády a život poběží jak má. Hejno po čase za velkého štěbetání odletělo jinam a vrabec zůstal. Překvapilo mě to. Že by krmítko bylo tak dobré? Anebo se z vrabce už stala vlastně sýkora? Zimu na rozdíl od jiných však přežil. Na jaře ještě přiletěla paní vrabcová polní také s potomkem. Pár týdnů si cpali bříška - vypadali zdravě a spokojeně. Ráda jsem je pozorovala. Avšak ani s nimi vrabec neodletěl.
Konec zůstane otevřený. Vrabec dospěl, byl sebejistější. Vídala jsem ho ale méně. Před letošní zimou jsem si uvědomila, že už ho vlastně nevídám vůbec. A ani žádného jiného vrabce.
Vrabci domácí - neznámý autor
Vrabec polní - neznámý autor
